TMI Facebook TMI Twitter TMI Linkedin TMI Google TMI RSS

Téma měsíce

Mnoho lidí aktivně činných na průmyslovém trhu často dává rovnítko ve vztahu Průmysl 4.0 a digitalizace. Pokud bychom se zde pustili do hlubší polemiky, zjistili bychom, že tak jednoduché to úplně...

TOP Produkt

Evropské Aplikační centrum svařování a dělení materiálu jednotky ABB Robotika v České republice vyrobilo pětistou robotickou buňku FlexArc.

Video

Naše společná redakční cesta novinkami z oblasti Průmyslu 4.0 pokračovala 20. dubna 2016 druhou edicí webináře o trendech v užití průmyslového internetu věcí.

Katalog

ABB s.r.o.
ABB s.r.o.
Štětkova 1638/18
14000 Praha 4
tel. +420739552216

Mitsubishi Electric Europe B.V.
Mitsubishi Electric Europe B.V.
Pekařská 621/7
155 00 Praha 5
tel. +420 251 551 470

B+R automatizace, spol. s r.o.
B+R automatizace, spol. s r.o.
Stránského 39
616 00 Brno
tel. +420 541 4203 -11

Události

WEBINÁŘ: Trendy v IIoT V
2017-09-13
Místo: webinář
3. ročník konference SMART HOME
2017-09-19
Místo: Grandior Hotel Prague, Na Poříčí 42, Praha, konferenční sál C + D
Moderní technologie pro potravinářský průmysl IV
2017-09-20
Místo: Kongresové centrum Praha

Těžký průmysl může navzdory krizím přežít. Klíčové jsou investice

Útlum a ohrožení desítek tisíc pracovních míst po celé republice, to jsou zřejmě nejčastější nálepky, které v médiích dostává odvětví těžkého průmyslu a s ním zejména jeho tradiční pilíře. Tedy těžba nerostného bohatství a hutnictví. Podle nejtemnějších vizí by mohli v příštích dekádách nejen čeští, ale i evropští těžaři, uhlobaroni či oceláři o svůj byznys zcela přijít. Optimismus naopak dodávají zprávy o nových investicích či dokonce plánech na dobývání dosud přehlížených surovin.

Jen stěží bychom hledali výstižnější obrázek úpadku celého odvětví, než jaký nabízí dlouhodobá a veřejností značně sledovaná krize kolem těžební společnosti OKD. Připomeňme aspoň ve stručnosti, že dřívější gigant Moravskoslezského regionu je již více než rok v úpadku. Přes 550 věřitelů přihlásilo u soudu své pohledávky za více než 24 miliard korun, z nichž ovšem insolvenční správce Lee Louda uznal jen ty ve výši necelých tří miliard.

Jedním z jeho posledních kroků bylo květnové podání odpůrčí žaloby na dřívější majitele OKD, kterými byly firmy vlastněné podnikateli Zdeňkem Bakalou a Peterem Kadasem. Chce po nich, aby vrátili více než 12 miliard korun, které si v letech 2011 a 2012 vyplatili jako dividendy. Přestože firma už udělala řadu úsporných opatření, mezi kterými bylo i březnové ukončení těžby v Dole Paskov, pod hlavičkou OKD a v dodavatelských provozech dál pracuje přes 10 tisíc lidí. Časem se však mají zavírat i ostatní doly s tím, že poslední přijde na řadu zřejmě v roce 2023.

O útlum těžby na Karvinsku se bude starat státní společnost Prisko, se kterou OKD v dubnu uzavřelo smlouvu o prodeji dolů za 80 milionů korun. Zdánlivě jasná cesta k zániku. Ovšem než k němu skutečně dojde, bude muset v dolech dál někdo pracovat. Byť se to jeví paradoxně, společnost postižená insolvencí pokračuje v náboru zaměstnanců a láká na desetitisícové benefity. „Oslovili jsme i bývalé zaměstnance Dolu Paskov s nabídkou, že se mohou vrátit do karvinské části revíru,“ uvedl mluvčí OKD Ivo Čelechovský. Nedávno propuštěným horníkům, kterých je více než tisíc, firma nabízí motivační příspěvek ve výši 80 tisíc korun, novým zaměstnancům o polovinu méně.

Když „uhlobaroni“ investují

Slušná náborová motivace, ke které však sahají i další těžební společnosti. Nadprůměrné mzdy a jistotu perspektivního zaměstnání slibuje třeba Sokolovská uhelná, které se v minulém roce povedlo projít transformací a také vyřešit spor se společností ČEZ o ceny hnědého uhlí. „Pokud jde o těžbu, bude i v roce 2017 cílem dosažení maximální efektivity dobývání tak, abychom dokázali v maximální možné míře využít ložiska. Uhlí je totiž klíčovou surovinou nejen pro výrobu elektrické energie, ale i pro výrobu tepla,“ poznamenal v hodnotící zprávě předseda představenstva Jiří Pöpperl.

Podle něj celá Česká republika čelí stále se zvyšujícímu tlaku zaměřenému proti uhlí a uhelné energetice. Zástupci klasických odvětví to přirozeně vnímají jako trend, který oslabuje energetickou nezávislost země a na který je nutno reagovat zásadními rozhodnutími. A to například v podobě diverzifikace činností a investic. Ekologizace provozů, odsíření tepláren, výstavba center na zpracování odpadů či vznik nových průmyslových zón. To jsou cesty, kterými se lze od „pouhé“ těžby uhlí dostat k tvorbě dalších hodnot a především pracovních míst.

Miliardovou investici chystá také skupina Czech Coal vlastněná Pavlem Tykačem, která prostřednictvím společnosti Vršanská uhelná hodlá realizovat unikátní přeložku všech sítí, potrubí a produktovodů v oblasti tzv. Slatinické výsypky, kde se bude rozšiřovat těžba. Do nově připraveného koridoru se bude už letos postupně překládat podzemní ropovod, potrubí s chemickými produkty, vodou či plynem, ale také nadzemní elektrická vedení, horkovod či datové a optické kabely. Samozřejmě, že jisté riziko z hlediska návratnosti investic představují těžební limity, ale ty se budou v celých severních a severozápadních Čechách spíše prolamovat a upravovat než konzervovat. Přestože uhlí není stejně jako ocel kvůli syndromu socialistické minulosti obecně příliš populární, v České republice dál představuje energetický základ, neboť v uhelných elektrárnách se vyrobí zhruba 50 % veškeré elektřiny.

Dokud česká vláda nedořeší svůj postoj ke státní energetické koncepci a zejména pak k jádru a budování nových bloků v jaderných elektrárnách Dukovany a Temelín, bude naprostou nutností, aby se těžební limity dál prolamovaly tak, jak tomu bylo v roce 2015, kdy mohla společnost Severočeské doly oznámit, že v lokalitě dolu Bílina může těžit až do roku 2055. Zásoby vysoce výhřevného nízko-sirnatého hnědého uhlí s uplatněním od tepláren přes nízko-emisní kotle až po velké elektrárny jsou tam v objemu kolem 120 milionů tun a v příštích sedmi letech tam může vzniknout až tisíc nových pracovních míst.

Jistě, o procházce růžovou zahradou mluvit nelze, ale jak ukazují plány některých „uhlobaronů“, na brzký konec uhlí v Evropě to navzdory jeho klesajícím cenám a chmurným scénářům zatím nevypadá.

Jasná i nejasná energetická politika

Jsou tu však i jiné, řekněme ideové, faktory. Dnešní Evropská unie (EU) vznikla v roce 1952 jako Evropské společenství uhlí a oceli. Bylo to logické, protože po druhé světové válce se musel celý kontinent postavit na nohy a bylo třeba budovat, stavět, produkovat. Čím více, tím lépe. Nyní, po desítkách let, se filozofie přirozeně vyvinula jiným směrem a blahobytná Evropa, vystavěná na dřívější slávě uhlí a oceli, volá: „Zastavme všech 315 uhelných elektráren v Evropské unii do roku 2030“. Jinak nelze splnit závazky dané klimatickou dohodou podepsanou 177 státy v roce 2015 v Paříži.

Takový je závěr nedávno zveřejněné analýzy „thinktanku“ Climate Analytics, který Českou republiku vcelku správně řadí mezi země přiklánějící se k uhlí zdaleka nejvíc. Přehodnocení vztahu ke starým energeticky náročným zdrojům a podpora těch obnovitelných, to je letité téma celého západního světa. „Nejlevnější cesta, jak naplnit pařížskou dohodu, je vyřadit uhlí a nahradit jej obnovitelnými zdroji energie,“ konstatovala jedna z autorek analýzy Paola Yanguas Parraová.

Evropské státy tuto strategii v teoretické rovině sice akceptují, ale v praxi si budoucnost těžkého průmyslu vykládá každý po svém. Je zjevné, že surovinovou a energetickou politiku nelze spoutat do jedné všeobjímající strategie. Jak uvádí zmíněná analýza, využití uhlí v EU sice klesá o 1 % ročně, ale i tak se stále na produkci elektřiny podílí z více než 25 %. Údajně největší výzvou má být odstavení uhelných elektráren v Německu a Polsku, jelikož obě země dohromady generují přes 50 % instalovaného výkonu v EU a navíc chystají otevřít nové uhelné provozy, což rozhodně nejsou investice na pár let. Za třetí „uhelnou mocnost“ je považována Česká republika, v níž by mělo uhlí končit před rokem 2025.

Nakolik se tyto odhady blíží realitě, se teprve ukáže. Jisté je, že v tuzemských podmínkách nebude zřejmě ještě v řádu desítek let možné dosáhnout toho, co se stalo například ve Skotsku, kde již není v provozu ani jedna uhelná elektrárna. Nahnuté to mohou mít regiony, jako je Ostravsko, které využívá primárně černého uhlí z kolabujícího OKD. Hnědouhelné elektrárny jsou na tom o poznání lépe, byť i jejich budoucnost je ve hvězdách. Zatímco Němci nebo Poláci budou stavět nové, u nás jsou třeba podle generálního ředitele společnosti ČEZ Daniela Beneše podobné projekty nerentabilní. Kvůli nízkým velkoobchodním cenám elektřiny a environmentálnímu tlaku ze strany EU se ekonomicky vyplatí maximálně modernizace stávajících provozů.

Hrozbou zůstává (nejen) Čína

Abychom byli v přehledu zemí kompletní, skoncovat s uhlím musí na základě Pařížské dohody také Čína, a to do roku 2040. Zbytek světa pak do roku 2050, což je vize, kterou mohou snadno nabourat především významné politické změny. Ostatně, tak tomu bylo vždycky a jak ukazují činy nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, který koncem května vzkázal, že „ve Spojených státech skončila válka proti uhlí“, ani současný vývoj nebude jiný.

Ale vraťme se zpět do Čech a na Moravu. Mnohé o tom, zda lze skloubit environmentální přístupy s ekonomickým růstem, vědí další těžké váhy těžkého průmyslu, kterými jsou tuzemští hutníci a oceláři. V posledních letech si opakovaně a se zvýšenou intenzitou stěžují na dva velmi omezující vlivy. Jsou jimi jednak levné dovozy ocelářských produktů z Číny, která se stala lídrem odvětví, a pak také nové, a jak jinak než regulatorní, záměry Evropské komise. Konkrétně jde o omezení přídělu emisních povolenek zdarma a o požadavek na 30% zvýšení energetické účinnosti do roku 2030. Obecně se kvůli těmto politickým krokům do existenčního ohrožení dostávají nejen hutě a ocelárny, ale i další obory jako ropné rafinerie, cementárny či papírny.

Pro podniky typu ArcelorMittal Ostrava, Třineckých železáren či Poldi Kladno je právě přemíra vnitřní regulace, které nejen čínští, ale také ruští či ukrajinští výrobci nemusejí čelit, zásadní hrozbou. Ptají se, zda pak mohou se svojí zákonitě vyšší nákladovou strukturou oproti cenově často nekalé konkurenci obstát? Směsice levných dovozů a tlaku na energetickou úspornost je drtí. „Evropské firmy platí jedny z nejvyšších cen za energie na světě. Špatně nastavený systém emisních povolenek bude pro řadu firem poslední kapkou,“ varoval za všechny člen vedení svazu Hutnictví železa Vladimír Toman.

Zdá se, že pro přežití hutnického odvětví bude podobně jako v případě těžebních společností nutná kombinace vnitřních transformací a rozvojových investic. Do první kategorie lze zařadit třeba stále silnější orientaci na odběratele z automobilového průmyslu, který dávno zastínil stagnující stavebnictví. A investice? Počátkem letošního roku došlo kupříkladu k významné akvizici v podání Třineckých železáren, které koupily firmu Imopra zabývající se přesným obráběním hliníku pro klimatizace světových automobilek. „Je to pro nás možnost rozšířit si působení i do výroby z hliníku, který je v automobilovém průmyslu trendem,“ komentovala koupi mluvčí Třineckých železáren Petra Jurásková.

Regionální soused, ostravská huť ArcelorMittal, zase v posledních letech hlásila jak dokončení dvoumiliardových investic do ekologizace výroby, tak zahájení činnosti nového závodu Automatizace, pro který má nastavenou vizi do roku 2021. Opět si tedy můžeme vybrat, zda nás na pestré mozaice plné různých střípků více přesvědčí hrozby a temné předpovědi, anebo zda situaci uklidní plány a investice, které naznačují, že to jednotlivé podniky a jejich managementy se svým působením myslí více než vážně.

Stane se zdrojem budoucnosti lithium?

Celkově Česká republika už dávno není zemí, která by se chlubila tím, že za rok vyprodukuje 5 milionů tun oceli a že její spotřeba na hlavu je přes 600 kilogramů. Jev zvaný útlum těžkého průmyslu, který přišel po roce 1989, je neoddiskutovatelně přítomný a bude pokračovat. Zároveň je však více než pravděpodobné, že tradiční sféry, kterými jsou doly a hutě, budou dál žít, byť to bude za cenu vysokých investic a pozměněné výrobní či těžební struktury.

O tom, že těžba nerostného bohatství není a nebude mrtvým pojmem, nejlépe svědčí jedna z horkých novinek, která tuzemský hospodářský svět obohatila koncem května. Ministerstvo životního prostředí schválilo po několika úpravách koncepci surovinové politiky navrženou resortem průmyslu a obchodu. Přestože se tak stalo, jak to už v životě bývá, stylem „něco za něco“, finální výstup je více než zajímavý. Z původních plánů sice zmizely zmínky o budoucí těžbě uranu u Brzkova na Vysočině, což měla být nová šance pro uplatnění horníků z oblasti Dolní Rožínky, kde poslední uranový důl skončil v dubnu letošního roku.

Místo uranu se však v hledáčku ministerstva sestavujícího surovinovou strategii objevilo dosud přehlížené lithium, které díky rostoucímu využití v bateriích začíná být atraktivní pro český i zahraniční kapitál. Podle dosavadních odhadů se pod územím České republiky může nacházet až 142 milionů tun lithia, což jsou zhruba 4 % všech světových zásob. Naprosto seriózní a ekonomickými studiemi podložený zájem o těžbu v Krušných horách, kde je v Cínovci největší ložisko, a na Sokolovsku už projevila skupina RSJ byznysmena Karla Janečka a česko-australský podnik Geomet. Těžba se má vyplatit i přesto, že náklady na výstavbu nového průmyslového areálu dosahují astronomické výše 10 miliard korun.

Najdou nakonec investoři odvahu a uvěří „lithiovému Eldorádu“, nebo se budou dál soustředit na staletími ověřené zdroje?

Výkon pro bezpečnost - samos® PRO COMPACT

Výkonné kontroléry nové generace samos®PRO COMPACT jsou dalším členem portfolia bezpečnostních produktů společnosti Wieland Electric. Se svojí šířkou pouhých 45 mm se tyto kontroléry hodí k...